LIFESTYLE

Jak jsem kvůli depresím padla až na dno a jak jsem se vrátila do života

Jak jsem kvůli depresím padla až na dno a jak jsem se vrátila do života

Vím, že navenek působím jako silná a sebevědomá žena, ale pravdou je, že celý svůj život bojuji s depresemi, úzkostmi a nízkým sebevědomím. Rozhodla jsem se o svojí třinácté komnatě napsat, protože se velmi často setkávám s ženami a dívkami, které trpí tím samým a stydí se za stavy, kterými si občas procházejí.

 

Od dětství jsem měla pocit, že nikam nezapadám, nedokázala jsem se s nikým spřátelit. Bez ohledu na to, jestli to byla základní, střední, nebo vysoká škola. Čas od času jsem si zakusila nějaký druh šikany. Neuměla jsem s nikým navázat konverzaci, nikdy nevěděla, co mám říct a tak jsem trávila čas raději sama. Nedokázala jsem se družit s ostatními, takže jsem na okolí působila jako namyšlená intelektuálka.

 

Uvnitř jsem však byla nešťastná, vystresovaná, nesnášela jsem to jak vypadám, jak se chovám, co říkám. Ze svého pohledu jsem nebyla nikdy schopná udělat nic správně. Jedním slovem neschopná. Kvůli depresím jsem často nemohla vstát z postele a uzavírala jsem se víc a víc před ostatními lidmi. Občas jsem navázala letmé přátelství, ale než se ten člověk dostal příliš blízko ke mně, kontakt jsem utnula. Často jsem nedokázala vycházet ven z bytu, měla jsem pocit, že na mě všichni zírají a soudí mě.

 

Jednou jsme na vysoké škole dělali v rámci Základů psychologie anonymní testy našeho psychického stavu a stresového zatížení. Můj výsledek mě samotnou šokoval, protože jsem si nikdy nepřipustila, že stavy, kterými si procházím nejsou normální. Uvědomila jsem si, že sama se sebou musím něco udělat a vyhledala jsem pomoc lékaře.

 

Nejdelší deprese trvaly i přes půl roku, kdy jsem téměř nebyla schopná fungovat jako normální člověk. Na radu doktorů jsem zkoušela brát antidepresiva a jiné léky, ale můj stav se nijak výrazně nelepšil, naopak jsem přibrala deset kilo a tím se vyřadila ještě víc ze společnosti, protože jsem se styděla za to, jak vypadám. Nežila jsem, jen jsem mezi depresemi přežívala a přemýšlela, jestli vůbec stojí za to žít takovýhle život, ve kterém se neustále vrací období, kdy nejsem schopná prožít jediný šťastný okamžik.

 

I přes všechny obtíže jsem dokončila vysokou školu a v práci byla úspěšná – byť podivná introvertka. V kanceláři jsem jednoho dne náhodou mezi manažerskými příručkami narazila na knihu Ivo Tomana Úspěšná sebemanipulace. Do té doby jsem motivačními knihami pohrdala, protože jsem je považovala za vymývání hlavy a vadilo mi neustále se odkazování na boha, vyšší síly, magii a podobně. Jasnost, stručnost a nepodbízivost téhle knížky mě ale zaujala natolik, že jsem si ji okamžitě koupila a nevědomky tak začala pracovat na svém osobním rozvoji.

 

Cesta, kterou jsem si vybrala nebyla jednoduchá, rozhodla jsem se vysadit léky a začít pracovat na své nitru. Na jediném místě, které jsem nikdy nechtěla otevřít. Trvalo mi několik let, než jsem mohla říci, že jsem se klasických depresí zbavila a moje poklesy nálad již netrvaly déle než několik dní.

 

Uvědomila jsem si, že se musím přijmout taková, jaká jsem. Že depresivnost, emocionální labilita a ta extrémní citlivost prostě jednoho dne nadobro nezmizí. Že tu vždy ve větší nebo menší míře budou se mnou. Naopak si myslím, že velká citlivost a emocionalita je důležitá pro mojí tvorbu. Snažím se svoje mínusy proměnit v klady. Nesnažím se zapadnout a dělat práci tak, jak jí dělají ostatní. Nebojím se dát najevo svoji odlišnost a své názory, které jsou často odlišné od hlavního proudu. Já jsem nikdy nezapadala, proč by měla zapadnout moje práce? Vnitřní temnota, kterou si sebou nosím mě nutí vytvářet věci, které jsem krásné a nutí mě hledat harmonii v čisté kráse.

 

Vím, že musím poslouchat hlas svého srdce. Že nemohu pracovat v kanceláři a poslouchat něčí nařízení. Že potřebuji pracovat “sama na sebe”, mít vlastní byznys, nastavovat si sama svoje pracovní zatížení a mít tvůrčí volnost. Vše, co vytvářím jde přímo ze mě. Myslím si, že moje citlivost a vše, čím jsem si prošla dělá moji tvorbu osobitou. Všechny mé projekty jsou mým sebevyjádřením a já je vnímám jako druh terapie.

 

Každý si svým životem neseme nějaké břímě a já chci tímto článkem říci, že i když člověk trpí depresemi a úzkostmi, může mít spokojený osobní život, úspěšnou kariéru a plnit si svoje sny. Že s depresemi a úzkostmi se dá pracovat, není to doživotní diagnóza a rozhodně to není nic, za co by se měl člověk stydět.

 

Krásný den všem,

Ariana

 

 

6 tipů jak proměnit svůj koníček ve výdělečný byznys

6 tipů jak proměnit svůj koníček ve výdělečný byznys

Když jsem začínala s vizážistikou, neměla jsem v této branži jediný kontakt. Neznala jsem žádného fotografa, produkční, nebo jiné vizážistky. Měla jsem jednu kamarádku a jako typicky nespolečenský člověk jsem neměla ani Facebook. Věděla jsem, že pokud se mi podaří něčeho dosáhnout, bude to pouze vlastními silami a tak jsem začala makat na svém projektu.

 

  1. Vy nejste Váš projekt

Hned na začátku si ujasněte, že Vy nejste Váš projekt, ať už je to cokoliv. Je jedno, jestli se chcete stát vizážistkou, fotografkou, designerkou. Čím dříve si uvědomíte, že se jedná POUZE o projekt, budete se snaději rozhodovat a rychleji postupovat vpřed. Je mi jasné, že Váš projekt je Váš sen, že chcete mít vše dokonalé hned napoprvé, ale tímhle stylem se snadno zaseknete a budete půl roku řešit správný název, logo, barvy a nikdy k Vašemu cíli nedojdete. Málokteré rozhodnutí je natolik definitivní, aby nešlo později upravit.

Hlavní výhodou je, že když uděláte chybu, nebudete si ji brát tak osobně. Prostě jste jen zaškobrtli ve svém projektu.

 

 

  1. Stanovte si cíl

Bez cíle nikam nedojdete. Náš mozek je občas pěkně líná mrška, která ráda prokrastinuje. Večer jsme namotivovaní, co všechno druhý den uděláme a ráno je motivace pryč. Proto jsem si do šatní skříně vylepila seznam svých cílů. A kdybych náhodou chtěla před těmi vtíravými písmenky zavírat oči, projistotu jsem si své cíle vylepila do skříně i jako obrázky. VELICE hezké obrázky, které mi ráno připomenou, proč to všechno dělám.

Jakmile některých obrázků dosáhnu, vylepím si nové. Časem zjistíte, že cesta za těmi obrázky je kolikrát zábavnější než vidět zhmotněný obrázek ve Vaší realitě.

 

 

  1. Stanovte si finanční cíl

Řada lidí si splní svůj sen, dělají práci, která je baví a až pozdě zjistí, že ze staré práce nemohou odejít, protože jim jejich koníček nevynáší. Ještě než začnete spřádat plány o tom, jak se stát úspěšnou vizážistkou, stanovte si, za jakým finančním cílem půjdete. Když si žádný nedáte, pravděpodobně budete žít od zakázky k zakázce. Osobně jsem si jako první finanční mezník dala 35 tisíc, což je pro mě taková hranice pohodlného života, kdy jsem nemusela počítat každou korunu a mohla jsem svůj makeup kit doplňovat o luxusní kousky. Jakmile jsem téhle hranice dosáhla, okamžitě jsem si stanovila vyšší. 🙂

Jestliže Vás baví Vaše práce, máte pravděpodobně problém s oceněním svých služeb. Je zvláštní pocit dělat práci, která Vás baví, je příjemná a na konci si říct o peníze. Měli byste si však uvědomit, že Vaše vynaložená energie si zaslouží náležitou odměnu.

 

 

  1. Prozkoumejte trh

Trh s vizážistkami je přeplněný a nové zájemkyně o tuto profesi přibývají téměř denně. Můžete se zkusit prosadit svěma způsoby: Buď budete dělat to, co Vás nejvíce baví a doufat, že se klienti najdou, nebo se dopředu podíváte na Vaši “konkurenci” a zmapujete si, kde by mohla být díra na trhu. Většinou stačí zběžný pohled na českou a zahraniční scénu a mělo by Vám být jasno. 🙂

Když jsem začínala s líčením, dělala jsem převážně jemné, difuzní líčení jako stovky dalších vizážistek. A nudila jsem tím sama sebe. U zahraničních vizážistů jsem se zhlédla v kontrastním líčení a ¾ kouřovce, kterou tady moc vizážistek neumělo, protože je technicky poměrně náročná. Od chvíle, kdy jsem tento druh makeupu dostala do ruky se u mě dveře netrhly.

 

 

  1. Zlepšujte se a neustrňte

Každý den jsem si vyhradila půl hodiny na sledování inspirace ze zahraničí. Nakoukávala jsem fotografie, videa na youtube, četla knihy a zkoušela rozklíčovat líčení v časopisech. Manžel šel spát, já jsem vytáhla mobil a pod peřinou sjížděla instagram 🙂 . Mělo to dva dopady. Zaprvé si manžel myslel, že mám milence a za druhé a to je podstatnější – mi oko vyspívalo rychleji než ruka.

Na každém svém líčení, účesu, fotografii, designu, všude vidím chyby. S ničím nejsem spokojená déle než hodinu. A hlavně se moje tvorba neustále posouvá dopředu. Vždy narazím na inspiraci, na fotku, nebo obrázek u kterého si řeknu: “Něco podobného by mě bavilo.”

 

 

  1. Vlezte lidem do hlavy

Myslíte si, že víte, co klienti chtějí? Že zrovna Vaše služba je odpovědí na jejich přání a touhy? Nemůžete si zaplatit průzkum trhu od marketingové společnosti? Nemusíte. Stačí se orientačně mrknout na stránku Google Trends, která sleduje statistiky tohoto vyhledávače. Omezte vyhledávání na “poslední rok” nebo kratší dobu, zadejte Českou republiku a prozkoumejte, co lidé opravdu hledají.

V době, kdy jsem začínala bylo velmi populární nazývat se “makeup artist.” Ale když se podíváte na statistiky, tak když lidé hledají někoho, kdo je nalíčí, zadá jich mnohem více “vizážistka” než “makeup artist.”

Ve výsledku to znamená, že o sobě píšu jako o “vizážistce”, která dělá “líčení,” “účesy” a podobně a google mě za odměnu šoupe nahoru ve vyhledávání. 🙂

 

Zajímá Vás marketing a jak se rychle vyšvihnout „nahoru“? 🙂 Mrkněte na články, které jsem psala o Marketingu pro umělce a o Osobním marketingu.

 

Krásný a úspěšný den všem,

Ariana

 

Jak jsem se stala vizážistkou, fotografkou a proč jsem si založila blog

Jak jsem se stala vizážistkou, fotografkou a proč jsem si založila blog

Když jsem byla malá, chtěla jsem být princeznou. Být půvabná, oblékat nádherné šaty, vdát se za krásného prince, žít na zámku a dělat to, co mě baví. S postupem času a bolestných nárazů na realitu mi došlo, že tenhle sen pravděpodobně není realistický.

Bohužel jsem nepatřila k lidem, kteří odmala ví, čím by v životě chtěli být. Nikdy jsem necítila žádné poslání a v ničem nijak zvlášť nevynikala. Babička mě v pěti přihlásila na balet a jelikož mi baletka nepřišla zas tak vzdálená od princezny, začala jsem s tvrdým tréninkem. Po šesti letech mi tenhle sen zhatila lymská borelióza a následná operace kolene. Verdikt doktora byl jasný: musím okamžitě skončit a budu ráda pokud v budoucnu přečkají moje kolena případné těhotenství.

Po čase se však ukázalo, že nepatřím k části rodiny, která má dlouhé elegantní končetiny, ale k té, která má větší pozadí, takže by případná kariéra baletky byla stejně diskutabilní. 🙂 Zase jsem v ničem nijak zvlášť nevynikala. Bavilo mě kreslit, ráda jsem psala povídky a pohádky a zkoumala ženské časopisy, abych zjistila, jak se zkrášlit a v šestnácti si našla konečně kluka. 🙂

 

Marketing

Když došlo na lámání chleba, rozhodla jsem se vystudovat marketing. Bavilo mě spojení vizuální stránky, psaného slova a dynamické prostředí reklamy. Jakkoliv jsem marketing milovala, časem jsem zjistila, že nedokážu pracovat na projektech, kterým nevěřím – odmítala jsem propagovat alkohol, cigarety, sladkosti zacílené na děti a podobně. Takže na mě zbyly europalety u kterých jsem se nudou málem ukousala. 🙂

Nedokázala jsem poslouchat nadřízené: „Já sama nejlépe vím, co mám dělat a pokud si to nemyslíte, tak proč jste si mě najali?“ Navíc jsem jako introvert v kancelářském kolektivu trpěla. Prala jsem se psychicky sama se sebou, nebyla jsem šťastná ani v osobním životě a logicky se to projevilo na mém zdraví.

Bylo mi třicet, byla jsem sama, už měsíc na neplacené nemocenské. Věděla jsem, že do práce už se vrátit nemůžu. Seděly jsme s kamarádkou na sedačce a probíraly, co vlastně umím. Přišly jsme na to, že nic. 🙂 Jen mě vždy bavilo líčení, svět krásy a pro kosmetické rady si za mnou chodilo celé ženské osazenstvo kanceláře. Kariéra vizážistky byla tedy jediným logickým řešením, protože přirozeně navazovala na to, co mě bavilo.

 

Vizážistka

Po dohodě s vedením jsem začala pracovat na půl úvazku z domova a moje cesta mohla začít. Obcházela jsem vizážistické kurzy, studovala jsem tuny materiálu na internetu a po večerech u počítače pracovala, abych nemusela vyhlásit bankrot. Moje líčení bylo celkem pěkné, čisté, ale já jsem s ním nebyla spokojená a odmítala jsem placené zakázky. Raději jsem líčila kamarádky, pokračovala v učení se a nabývala důvěru ve svojí práci. Trvalo mi skoro rok než jsem se odhodlala založit si FB stránku, Instagram a „vyšla“ jsem se svojí kůží na trh.

Za pomocí marketingových nástrojů, které jsem velmi dobře znala se mi klientela rychle rozšiřovala a já jsem mohla dát výpověď v původní práci. A v tu chvíli přišla poslední zkouška. Nabídka, která se neodmítá. Vlastní projekt, naprostá autonomie, docházení do kanceláře jen na reporty. Měsíc jsem zkoušela sedět na obou židlích, než jsem pochopila, že jsem natolik „zdivočela“, že už dokážu pracovat pouze sama na sebe.

 

Blog

Přes sociální sítě a doporučení jsem získávala dostatek klientek, ale i přesto jsem chtěla mít vlastní webové stránky. Nechtělo se mi zakládat si nudné stránky s portfoliem, rozhodla jsem se zužitkovat všechny znalosti a vědomosti, které jsem za léta zájmu o svět krásy nastřádala. Práce vizážistky mě naplňovala, těšil mě pocit, když ženy odcházely nadšené a mohly si užít ples/svatbu/večírek a cítit se jako princezny. Co kdybych mohla takhle „pomoci“ více ženám? I kdybych jim jen na dálku předala svoje zkušenosti…

Rozhodla jsem se založit si blog o kráse a inspiraci pro inteligentní mladou ženu. Takovou, která si chce přečíst článek, přebrat si informace po svém a začlenit je do svého života. Kterou nezajímá představovačka nových produktů, ale užitečné informace. Od pracující ženy k pracujícím ženám. K těm, které se rády krášlí, ale většinou mají ráno na makeup 15 minut. Které přemýšlejí předtím, než něco koupí. Které mají rády kvalitu, ale nechtějí zbytečně vyhazovat peníze.

 

Fotografka

Každá vizážistka je závislá na fotografech. Na sociálních sítích jsou sice nejúspěšnější autentické fotografie klientek mobilním telefonem, ale oficiální portfolio se bez fotografií na úrovni neobejde. Navíc je samozřejmě zapotřebí ho neustále obnovovat. Nebavilo mě být závislá na dalších lidech, ale do focení jsem se rozhodně nehrnula. Měla jsem dost své práce s líčením a blogem. 

Během své vizážistické kariéry jsem poznala řadu úžasných fotografů, většina z nich jsou stejně báječní, jako se jeví navenek. Narazila jsem ale i na faleš a přetvářku a řekla jsem si, že pokud takový člověk dokáže udělat krásné fotky, pak já se musím naučit udělat lepší. A šla jsem si koupit foťák. Dlouho mi ležel ve skříni, protože při pohledu na desítky různých tlačítek se mi vždy protočily panenky. Zkušební verze photoshopu, ve které jsem se neúspěšně zkoušela šťourat už také vypršela a já jsem nebyla o moc moudřejší. 🙂

Rozhodla jsem se proto uplést si na sebe bič, vypsala jsem TFP, modelkám slíbila hezký makeup a jednu až dvě fotky. Vyrobila jsem si květinové pozadí, abych mohla fotit u sebe doma v kuchyni, kam dopadá hezké denní světlo 🙂 Nikdy mě ale nenapadlo, že bych se focením mohla živit, brala jsem to jen jako způsob, jakým ukázat svoje líčení a mít čím „krmit“ sociální sítě. Zájem o focení od klientek mě neskutečně překvapil a potěšil. Pustila jsem se do dalšího studia, abych svoje amatérské portréty povznesla na vyšší úroveň.

Co dál?

Focením něžných portrétů samozřejmě moje tvoření nekončí. 🙂 Letošní rok bude opět nabitý. Připravuji vlastní malý ateliér, rekvalifikovala jsem se na grafičku a pracuji na projektu Royal Monograms, který se bude zaměřovat na tvorbu jemných ženských log a monogramů. Třetí projekt, který momentálně připravuji je zatím tajný. 🙂

V podstatě jsem zjitila, že si plním ten největší a nejpůvodnější sen z dětství. Že se stávám princeznou. (Byť trochu přestárlou.) Oblékám si jen to, co se mi líbí. Dělám jen to, co mě baví. Vedle sebe mám prince Krasoně, postupně si zařizuji bydlení „jako na zámku“. A hlavně se snažím tu po sobě něco dobrého zanechat. I kdyby to bylo jen pár žen, kterým jsem líčením a účesem zvedla sebevědomí, zlepšila den, pomohla užít si svatbu, nebo maturitní ples naplno. Kterým čtení blogu zlepšilo náladu, přineslo užitečnou radu, nebo ženy, kterým udělaly radost moje fotografie…

Hezký zbytek víkendu,

Ariana